Léto, vítej!

Moje léto se neřídí podle nějakaého hloupého kalendáře, ale podle data uzavření klasifikace ve škole. To je úspěšně za mnou, takže to znamená jediné. Konečně mám čas. Na to přečíst si časopis, jít ven na celý den a jen relaxovat. A jak jinak by mohlo léto začít, než koktejlem.

Jarní dumání: Dystopický rozmach

  Nikdy jsem nečetla moc knížek na toto téma. Nikdy mě nezaujal přebal s nějakým divokým obrázkem vystihující daný sociální problém. Utopické moderní město, ohně a tak podobně. Už slovo u popisu - režim. Naskakovala mi kopřivka. Měla jsem ho až moc spojené s hodinami základů společenských věd a povídání od babičky o režimu komunistickém. Prostě nuda. Ale pak jsem narazila na Hunger Games. Na obalu kruh s divným ptákem svírající šíp a u popisu něco o krutém Kapitolu a hrách. Další knížka určená k mému zavrhnutí. Proč se tomu tak nestalo? Jednoduše proto, že jsem jako první viděla film (ó jak pokrytecké). Ale jsem ráda, že jsem k ní nakonec našla cestu, protože celá knižní série byla skvělá.  A jak se později ukázalo, obecně téma dystopie je vážně dobré.
Proč?
  Jednoduchý příklad: Představte si situaci kdy jste ve škole a je zrovna přestávka. Procházíte se po chodbě.
Kdyby jste byli ve fantasy knížce, právě by k vám přišel upír, vlkodlak nebo něco podobného. A už tu máme problém. Kde se tam vzal? Úpír ve škole? Vždyť upíři ani neexistují...Najednou by knížka zněla dost nerálně. Což je v pořádku, od toho se jmenuje fantasy, ale jak se máte dostatečně ztotožnit s hlavním hrdinou?
Dobře zůstaneme tedy v realitě bez upírů. Jste opět na chodbě. Příjde k vám spolužák, nebo někdo ze školy a najednou z ničeho nic vám vyjeví své hluboké city, o kterých jste neměli ani zdání. Pak to začne být ještě divnější. Vytáhne odnikud obrovský pugét růží, padnou slova spřízněné duše a najednou se za okny objevuje západ slunce, což je trochu divné, když ještě pořád nacházíte ve škole a ta většinou nekončí tak pozdě. Jste totiž v knížce z červené knihovny. Ta si sice na realitu snaží hrát, prostředí a scenérie jsou věrné skutečnost, ale jakmile příjde na chování postav, je stěží uvěřitelné.
  Problém obou knížek je v tom, že do reality vnáší prvky, které nejsou reálné. Upíři neexistují (ti, kteří v ně věří prominou) a takto vypjaté lásky (občas ke smutku) také ne. To hezké na dystopii je, že nemůžete nikdy vědět, že se to v budoucnu opravdu nestane. Zářným příkladem je již zmíněný režim komunistický, který spousta lidí zažila na vlastní kůži, ale mě vždy připadal jen jako špatně myšlený vtip nebo dost laciný námět na knihu či film. Proto najednou hrdina v těchto knihách nepůsobí jako bezbranná loutka ve spárů narušeného spisovatele, ale jako obyčejný člověk, který se jen dostal do vyhraněné situace. A v tomto případě můžete dělat šílené a jinak neuvěřitelné věci. Můžete podkopnout dlouhověkému příteli nohy, protože zjistíte, že by vás se vší radostí poslal na smrt. Můžete políbit dívku, o které sníte celý život, protože ji zřejme už stejně nikdy neuvidíte. Jakmile jde o život a to v těchto knížkách většinou jde, hrdina získává svobodu ze světa fantazie a dává nám možnost zamyslet se nad tím, co kdyby... a z toho občas tuhne krev v žilách.

Strawberry dream

Definuj já

Ráno jako Andy, odpoledne Rory a večer Serena

Přemýšlela jsem nad tím, že vlastně nežiju svůj život, jako ten jediný můj a vlastní.  Neustále se totiž ztotožňuji s někým jiným. Každou druhou větu tedy většinou začínám slovy : "Teď si případám..."

Ráno jako Andy Sachs z Ďábel nosí Pradu. Když nevím, co si mám vzít na sebe. Protože všechno je v danou chvíli špatně. Buď to není vyžehlené, hůř, je to ve špinavém prádle, nebo se to nehodí k tomu ostatnímu. Navíc chodím na ten typ školy, kde si můžete každý den prohlédnout nejnovější kolekci všech známých návrhařů. Takže i když se všechno k sobě náhodou hodí, stejně se na vás dívaji skrs prsty. (naštěstí s tímhle typem lidí se nemusím moc bavit). Další věc je, že na naší škole jsou skoro všichni štíhlí,  vážně, jako když je omylem vysypete z modního časopisu. Děláme vtípky, že je to tím, že máme moc pater, schodů a příliš špatnou jídelnu. A nakonec, připadám si jako Andy v každé fyzice, matematice, chemii (takhle bych mohla pokračovat donekonečna), protože profesoři po nás vyžadují věci, které nám ani nevysvětlí a pak se diví, že to nikdo nepochopil. No občas si říkám zlatá Miranda Priestlyová.

Odpoledne, když sedím nad kupou učebnic jako Rory Gilmore z Gilmorových děvčat. Jen nepiju tak silnou kávu, potřebovala bych na ní 2 balení a pak by se mi ten hrnek stejně rozpustil. Nicméně tuhle postavu obdivuju a vždycky obdivovat budu.

A můj nejoblíbenější, večer jako Serenou van der Woodsen z Gossip Girl. Miluju předstírání toho, že umím chodit na podpatcích,že jsem bohatá, krásná a mám jakéhokoli muže, na kterého si ukážu. A hlavně, že mám  svou šatní skříň tak obrovskou, že bych jí v případě nouze mohla použít jako bunkr já i mých 5 kamarádek.

  

Brněnská muzejní noc 2012

Dnes je další z těch hezkých dní, kdy si můžete hrát na intelektuála. V Brně jsou totiž od 18 do 24h otevřená některá muzea a divadla. Účastila jsem se už několika předešlých ročníků, takže tady je pár mých tipů:

• Vezměte si s sebou nějaké drobné, poprvé jsou totiž některé vstupy zpoplatněné (zmetci :) )
• Vyrazte po setmění, všechno má najednou úplně jinou atmosféru
• Oblečte si něco itelektuálního: tedy vyhrabte nějaké staré babiččiny brýle, košili od přítele a omotejte se nějakým zajímavým šátkem
• Navštívte výstavu s moderním uměním, stoupněte si před nějaký nesmyslný obraz, chvíli o něm rozjímejte a potom začněte blábolit nějakou odbornou terminologií, kterou jste si právě vymysleli
• Až budete nápady umělců unaveni, zajděte si na víno, nebo nějaký koktej, teď by vám měl předchozí bod jít o něco snáz, běžte to někam vyzkoušet
• Pokud vás i toto přestane bavit, nevadí, nic se nemá přehánět. Běžte prostě domů. Nezapomeňte se však o tomto nevšedním zážitku podělit se všemi svými přáteli a hlavně neopomeňte použít svůj již dobře nacvičený itelektuální výraz (pokud si v něm ještě tak nevěříte, nasaďte opět babiččiny brýle)

Takto to začíná

Podlehla jsem. Snažila jsem se tomu zabránit, ale nešlo to. Musela jsem si taky založit blog. Alespoň jeden. Proč?
1) Musím se pomstít těm ostatním krásným blogům, které mě tak okrádají o čas, když si jimi listuji. Chci, aby mě o ten čas připravovalo taky něco vlastního.
2)Navíc jsem si vždycky říkala, že na to taky mám, být bloggerka, tak je asi správná doba, konečně uznat, že to není pravda.
3)Konečně budu mít místo, kde si budu moct stěžovat, psát nesmyslné nápady a nedočkavě čekat, až mi to někdo okomentuje a skope mě do kuličky.
4)Zjistila, jsem že i moje maminka už má blog. Takže jsem zůstala jen já a můj domácí mazlíček. Tomu už jsem nemohla dovolit, aby mě taky předběhl.